Systemické resp. rodinné konstelace jsou terapeutickou metodou, která nám pomáhá uvidět věci tak, jak jsou ve své podstatě. Díky ní nahlížíme na to, co není na první pohled zjevné, ale přesto, nebo právě proto nám to ovlivňuje život. Pomocí konstelací tedy můžeme rozkrýt, jakým způsobem funguje daný systém, které jeho části potřebují ošetřit, a tam pak zasáhnout, navrátit systému jeho rovnováhu.

Zakladatelem metody je Bert Hellinger a častěji se setkáte s názvem “rodinné” konstelace. Osobně raději používám obecnější pojem “systemické” konstelace, protože lze tuto medotu použít nejen na řešení otázek rodinného systému, ale například i pracovního či osobnostního. Znamená to, že tuto metodu lze použít i pro řešení problémů v práci nebo v otázce vašeho osobnostního nastavení.

Konstelace předpokládají, že žijeme v systému. Systém se skládá z prvků. Prvek v rodinném systému je např. otec, matka, syn, dcera, babička, dědeček atd. Prvkem v pracovním systému je např. majitel firmy, firma samotná, ředitel, zaměstnanci, peníze atd. Prvkem ve vašem osobnostním systému je např. Vaše ego, racionalita, emocionalita, intuice, duše atd. Prvky v systému jsou mezi sebou ve vztazích a tyto vztahy vyžadují jistá pravidla. Řád. Pokud tato pravidla porušujeme, je narušen i řád a systém je v nerovnováze. Problém je na světě. Jde však pouze o snahu systému upozornit na nerovnováhu, na porušení řádu. A díky tomuto upozornění máme šanci na nápravu. Skrze konstelace můžeme odhalit, kde v systému dochází k nerovnováze a dané místo ošetřit. A to velmi často velmi efektivně.

Výhodou konstelací je, že vidíte systém zvenčí, když pozorujete průběh konstelace. Jde o odstup či nadhled, který je sám o sobě velmi “praktický”. Navíc si i část konstelace “prožijete”, to když si na konci vyměníte místo se svým vlastním zástupcem a zažijete si, jaké to je být na místě, kde je vám dobře. Léčivé totiž je obojí: vidět i prožít. A přesně to konstelace umožňují.

UKRAJINA A RUSKO

V sobotu jsme postavili konstelaci, za kterou jsem obzvlášť vděčná a která, věřím, přidá drobeček k tomu, aby byl svět radostnější a láskyplnější. Ta konstelace byla pro Rusko a Ukrajinu.

Může se zdát, že to bylo drastické téma, ta konstelace byla však nakonec vlastně velmi prostinká.

Začali jsme s málem, postavili jsme jen zástupce za Ukrajinu a Rusko. Stáli proti sobě, oba pevně, neústupně a mluvili věcně. Rusko tvrdilo, že Ukrajina patří pod něj. Ukrajina na to kontrovala, že má právo na vlastní sebeurčení. Rusko na to řeklo, že to mu nevadí, ale on je tady šéf. Ukrajina na to odpověděla, že Rusko nebude nikdy jeho šéf. Rusko to nechtělo slyšet.

Přidali jsme zástupce za OSN/NATO a následně i za Evropskou unii. OSN/NATO se ukázaly jako poněkud bezzubé, zato Evropská unie skutečně Ukrajinu podpořila. Stoupla si vedle ní a v její přítomnosti Ukrajina stále neochvějně a neústupně opakovala, že se Rusku nepodvolí. To to zprvu nechtělo slyšet, když ale vidělo, že se mu nedaří docílit jeho představy, ze svého původního záměru séfovat Ukrajině by snad i ustoupilo.

A teď to začíná být zajímavé. Protože Rusko řeklo: “Ale já teď prostě nemůžu ustoupit, protože bych byl za blbce. Smáli by se mi.” A víte, co nakonec pomohlo? Když Ukrajina i Evropská unie vyjádřily Rusku respekt: pokud Rusko ustoupí ze svého záměru, nebude to Ukrajina vnímat jako slabost.

A o to přesně jde. O respekt. O úctu. Můžete namítnout, že přesně tu teď Rusko především Ukrajině nedává. Ano. Budete mít pravdu. Ale pokud chcete od někoho něco dostat, dejte mu to první. Ukažte mu, jak udělat to, co od něj chcete, dejte mu prostor, aby to mohl udělat i on pro vás. To neznamená odpustit zločiny a provinění a zbavit ho zodpovědnosti za ně. A už vůbec to neznamená souhlasit s tím, co se děje, pokud s tím bytostně nesouhlasíte. To prostě jen znamená i v tomto okamžiku zachovat respekt k potřebě, která na vás klade požadavek, který prostě nechcete, nedokážete nebo nemůžete naplnit. Prostě: “Rusko, já vidím, že mi chceš šéfovat, ale to já nikdy dobrovolně nedovolím. A když ustoupíš ze svého požadavku, budeš mít můj respekt a budeme rovnocenní sousedé.”

Tak. A je to. Takhle prosté to bylo.

Je to samozřejmě do jisté míry alegorie, berte prosím tento příběh spíše obrazně. Ale právě díky obrazu můžeme uvidět něco hodně zajímavého. Mějme k sobě respekt, i když spolu nesouhlasíme, dokonce i když jdou naše potřeby přímo proti sobě a jsou v konfliktu. Je to mírotvorné.

PS: Ukrajina a Rusko si nakonec podali ruce a zůstali každý na svém místě. Hledejme tedy v sobě každý dostatek respektu, aby to, co se děje mezi nimi nyní, může co nejdříve skončit.

ZASLOUŽÍŠ SI TO NEJLEPŠÍ PROSTĚ JENOM PROTO, ŽE JSI

Jana přišla s problémem komunikace s partnerem. Mají doma malého, rok a půl starého synka a občas jim dělá obtíže se spolu s partnerem domluvit. Přála si mít více osobní síly, aby neshody lépe ustála. V konstelaci stála Jana, její partner, synek a Janina maminka. Jana byla od počátku velmi neklidná a nedůvěřivá. Se strachem v očích se dívá na svého muže, synka drží v náručí a nechce nechat partnera se dotknout ani jí, ani synka.

“Jak se cítí Jana?” ptá se konstelář. “Mám strach,” odpovídá Jana. Ale na svoji maminku se nepodívá. “Můžeš se zkusit podívat na svoji mámu?” zní otázka konsteláře. Jana se zadívá na maminku. “Jako bych ji neznala,” odpovídá. “Tak se na ní dívej,” vybídne ji konstelář a Jana se dlouze dívá na maminku. Maminka říká: “Je mi líto, že jsem tu pro tebe nebyla.” Janě se zalesknou slzy v očích. Strach i nedůvěra lehce povolují. Přesto ještě nebylo něco dovyřčeno.

“Zasloužíš si to nejlepší,” říká konstelář. Jana se začíná usmívat. “Zasloužíš si to nejlepší prostě jenom proto, že jsi. Že existuješ. Nemusíš nijak a nikomu dokazovat, že jsi dost dobrá na to, abys něco dostala. Prostě si zasloužíš to nejlepší sama o sobě, tak jak jsi. Prostě JENOM proto, že jsi.” Jana se úlevně rozpovídá: “No je pravda, že mám pořád pocit, že musím něco udělat, abych si zasloužila lásku.”

Odteď ví, že nemusí.

DĚTI NEJSOU ZODPOVĚDNÉ ZA ŠTĚSTÍ SVÝCH RODIČŮ

Klientka Oldřiška přišla se zadáním zlepšit komunikaci u nich v rodině, především pak s dcerou. Má dvě děti, obě již dospělé a manžela, se kterým žijí spolu.

Postavíme tedy do konstelace zástupce za všechny čtyři členy rodiny: Oldřišku, jejímu muže, dceru a syna. Od začátku vidíme, že nejvíce toho probíhá mezi matkou (Oldřiškou) a její dcerou. Oldřiška svoji pozornost upírá stále a jen na dceru. Dcera stojí k matce zády.

“Máš tady manžela”, říká konstelář. “Hm, ten mě nezajímá”, odvětí Oldřiška a dále hypnotizuje záda svojí dcery. Následně se k dceři přiblíží, ta ale okamžitě poodstoupí dále. Je to prý proto, že chce být od matky ve větší vzdálenosti. Oldřiška bezradně kouká a opět se snaží k dceři přiblížit, ta ale opět uniká. Nikdo jiný v konstelaci Oldřišku nezajímá.

Nakonec se dcera na svoji matku otočí, dívají se vzájemně do očí. “Já prostě cítím, jako by po mě něco moje máma chtěla. Ale já jí to nemůžu dát!”

“To máš naprostou pravdu”, říká konstelář, “protože tvoje máma po tobě chce, aby ses jí věnovala. Ale ty nejsi její matka, ty jsi její dítě. Řekni matce: ‘Svoje problémy si musíš vyřešit sama. Já jsem tady jenom dítě.’”
Dcera to provede. “Ulevilo se mi. Jako by ze mě spadla nějaká zátěž.”

Konstelář se otočí na Oldřišku: “Rozumíš, co ti tvoje dcera říká? Nemůžeš po ní chtít, aby s tebou řešila tvoje problémy. Ona je dítě, ty jsi rodič. Ona je malá a ty velká. Ty dáváš, ona bere. Ne naopak. Od toho tady máš partnera, aby s tebou sdílel tvůj život. Tvoje radosti a strasti. A navíc tu pořád stojí a čeká na tebe. Je to tak?” Konstelář se otočí na manžela, který rozpačitě přikyvuje: “Ano, stojím tu a vlastně čekám…”

Oldřiška se rozhlíží po zástupcích v konstelaci, vidí syna, vidí manžela. Dívá se na manžela. “No, asi jsem ho trochu zanedbávala, to je pravda.” Dívají se na sebe. “No, je mi to líto.” Oldřiška se přiblíží ke svému muži. “Promiň, že jsem se ti nevěnovala.” Manžel nic neříká, ale usmívá se.

Po nějaké době si stoupne Oldřiška a její muž vedle sebe, drží se za ruce. Jejich děti si stoupnou před ně, zády k nim a dívají se do dálky. Všichni se cítí dobře.

Oldřiška si totiž uvědomila, že její dcera není zodpovědná za její vlastní štěstí a že čím víc po ní bude chtít pozornost, tím víc jí bude dcera unikat.